Tradičním materiálem na zahradní cesty, chodníky a zpevněné plochy je přírodní kámen.
Používá se především žula, vápenec, pískovec, případně čedič.
Nejvhodnější je druh kamene, který se vyskytuje v okolí - dlažba tak harmonicky ladí s přírodou a snižují se náklady na dopravu materiálu.
Lomový kámen lze upravovat štípáním, leštěním nebo jemným broušením.
Používá se například mozaika, malá nebo velká dlažba.
Dále se dá zhotovit dlažba z neopracovaných kamenů s přibližně rovnou lícovou stranou.
- podle velikosti:
- podle barvy, např.:
Dlažba se pokládá do různých vzorů. Nejběžnější a nejoblíbenější je vzor do kroužku, vlaštovky (kroužková dlažba) nebo do řádku (řádková dlažba). Jiné vzory jsou řemeslnicky a časově náročné a většinou jsou potřeba pro jejich zhotovení šablony.
Výhodou žulové dlažby je její nezničitelnost, vydrží několik generací, dále její nenasákavost a snadné čištění.
Naopak zdánlivou nevýhodou snad její vyšší cena.
Betonová dlažba je vhodná všude tam, kde stavebník hledá funkčnost, pevnost, trvanlivost, rychlou výstavbu a cenovou dostupnost.
Vyrábí se ve tvaru kostek, desek, profilovaných nebo odlehčených tvárnic a palisádových prvků.
Povrch betonové dlažby se upravuje lisováním, barvením nebo vymýváním. Technologie litého betonu dovoluje imitovat přírodní kámen.
Nejznámější je betonová zámková dlažba, která se vyrábí v nejrůznějších tvarech a barevných odstínech.
Zpevněné plochy jsou odvodněny přirozeným způsobem, ale přitom jsou pevné a dají se snadno opravit.
Nevýhodou betonové dlažby je její nasákavost. Pokud se dlažba znečistí olejem z auta apod. nelze ji vyčistit a je nutné znečištěný kus vyměnit. V zimě se také sůl chová k zámkové dlažbě dost agresivně.
Použití keramické dlažby v exteriéru závisí zejména na složení keramického materiálu a na způsobu jeho výroby.
Patří k nim například cihlové dlaždice, tzv.. klinker. Mají nízkou nasákavost a jsou velmi pevné, dají se položit lícem na plocho, na hranu či na výšku a mohou vytvářet rozmanité vzory.
Použití klasických cihel při realizaci dlažby se nedoporučuje - jen těžko by přežily první zimu.
Příjezdové komunikace a přilehlé plochy se však bez zpevnění neobejdou. Srážková voda se musí v zahradě někde vsakovat. Čím méně dlažby a čím více travnaté plochy bude v zahradě, tím lépe.
Dobrým řešením je tzv. vegetační (zatravňovací) dlažba.
Části dlažby se vyrábějí z betonu, keramiky nebo plastů jako tvárnice s různými rozměry, s šedou nebo s barevnou úpravou.
Tvárnice se zasypou zeminou a musí se do nich vyset travní směs, případně se na povrch uloží rolované travnaté koberce.
Alternativou vegetační dlažby jsou běžné betonové či kamenné dlaždice, které se ukládají s širokými spárami. Do spár se vysévá tráva nebo se vyplní pískem.
Na dlažbu lze použít i dřevo.
Podmínkou je, že nejprve se musí impregnovat proti vlhkosti. Dřevěná dlažba má omezenou životnost (maximálně dvacet až třicet let).
Působivá je například dlažba z kulatiny nebo hranolů s výškou 10 až 15 cm. Hotové špalíky ošetřené tlakovou impregnací mají v nabídce specializované obchody.
Kromě plastové vegetační dlažby jsou na trhu i velké plastové dlaždice nebo prvky ve tvaru dlažebních kostek.
V nabídce jsou například dlažební kostky z kaučukové směsi na bázi granulátů.
Mají různé barvy, jsou odolné, zdravotně nezávadné, mají protiskluzovou úpravu a dobře se ukládají do písku, ale lze je také lepit na dřevo, asfalt a beton.
Jejich nevýhodou je vyšší cena.